Legenda jak vznikly Holovousy, Chodovice a Holovouský malináč

Jak vznikly Holovousy, Chodovice a Holovouský Malináč

Mezi Hořicemi a Ostroměří leží pěkné osady Chodovice a Holovousy. Dříve prostíral se tam hustý a tmavý les, v němž se proháněla stáda divoké zvěře, vysoké i černé, dravé i neškodné, v korunách staletých stromů hnízdili draví i zpěvní ptáci, a v jejich vykotlaných nitrech sídlily roje divokých včel. Jejich med byl cítit po celém lese.

Najednou přitáhl s čeledí do krajiny mladý krásný muž, hebké bezvousé tváře, tak že vypadal jako přestrojená dívka, vykácel kus lesa a vystavěl si zde pěkný hrádek, na němž žil spokojeně mnoho let.Neměl ženy ani dětí a jeho jedinou radostí byly květiny a stromy. Protože neměl vousů, ani když mu již vlas počal prokvétati, dostalo se mu jména Holovous.
Jezdil také někdy do cizích krajů, ale nejraději se zdržoval doma, chodil okolo hradu, mluvil se stromy, čistil je od mechů a lišejníků, a když našel někde planý ovocný strom, vytrhal od něho trávu, odhrabal starou hlínu, zasypal novou, pohnojil, prořezal a zaléval medovou šťávou, o níž nebyla nouze, tak že v několika letech dával strom výborné ovoce krásných barev - červené, žluté i žíhané, sladké a chutné jako med a vonné jako muškát. A co hlavního, že to ovoce bylo léčivé.

A jako přál stromům, tak miloval i svůj lid, který by byl pro Holovousa skočil do ohně. Aby byl pán bezpečen, vystavěli si jeho lidé kolem hradu domky, jež dostaly později název Holovousy. Poněvadž jedli Holovousovo ovoce, nikdo neumíral.
Pán stárl a uzavíral se na hradě víc a více. I dozvěděl se o jeho medovém a léčivém ovoci jeden jeho známý z mladých let, jménem Chod. Přijel ho tedy navštíviti.
Holovous byl však právě churav a nemohl se svému hostu věnovati, jak by si byl přál.
Chod miloval zase lov, a proto vyšel jednoho dne časně z rána sám do lesů, aby zkusil svého štěstí.

Ale bylo to jeho neštěstí. Zašel hluboko do bažinaté části lesa, kde se setkal se statným divokým kancem. Postřelil ho, čímž zuřivé zvíře rozdráždil až do zběsilosti, tak že se statný sekáč vrhl na překvapeného Choda dříve, než mohl chopiti se tesáku, zaryl mu hluboko do těla dlouhé a zahnuté kly, že se hned zbarvily krví Chodovou, mrštil jím několikráte o zem, až v něm kosti zapraskaly, a on pozbyl vědomí. Pak donesl ho na zubech ke svému pelechu, kde tělo jeho rozdupal a rozsápal.

Na hradě nemohli se dočkati Choda, pročež vypravili se ihned do lesa, aby ho vyhledali. Z nebohého hosta zbyly jen cáry šatstva, masa a kosti.
Holovous zaplakal nad svým přítelem Chodem, pohřbil ho slavnostně na místě, kde ho nalezli, lidem kázal káceti lesy, kus za kusem, a zabíjeti přitom všechnu dravou zvěř. U hrobu Chodova dal vystavěti kostelík a u něho domky pro kněze a kostelníka. Kolem pak nasázel ovocné medové stromy, kterým se Chod tolik podivoval. Časem budovali si lidé kolem kostelíku domky, až vznikla celá ves a na paměť nešťastného přítele dostala jméno Chodovice.

Umřel Holovous, zanikl jeho hrad, zapomnělo se na hrob Chodův, místo hradu vystavěn později v Holovousích zámek, stará obydlí ustoupila novým, vymírají staří a místo nich hospodaří mladí, ale památka po šlechetném Holovousovi žije dosud ve výborném ovoci, daleko široko známém.

Legendu v roce 2013, u příležitosti slavnostního vyhlášení výsledků krajského kola soutěže Vesnice roku 2013, secvičilo a sehrálo téměř 50 „herců“ – představitelů hlavních či vedlejších rolí a nosičů  kulis. Legenda sklidila velký úspěch.